To jsi nemaloval ty! To jsi vymyslel? A vážně jsi to dělal sám?

Dnes se s vámi chci podělit o jeden druh krásných momentů, které v ateliéru zažíváme a díky kterým si vždy říkám, že naše úsilí a práce má smysl. Malí umělci se hodinu a půl usilovně snaží. Tvoří, přemýšlí, až nakonec vznikne jejich velké dílko. Pak přicházejí maminky a tatínkové své ratolesti vyzvednout. Celé to probíhá zhruba následovně…

Přicházejí-li poprvé, podruhé, není snad rodiče, který by při pohledu na dílo stvořené jeho dítětem nezůstal v úžasu. V této chvíli rodič nevěřícně kouká, zírá na obraz své ratolesti a se železnou pravidelností následují pro nás již tradiční otázky: „To jsi maloval ty?“ „A kdo Ti pomáhal?“ „To nedělala sama, že?“ „A s čím jim pomáháte a co dělají sami?“ „Kdo vybírá barvy, to sám?“ Mohla bych ve výčtu otázek pokračovat, moje uši takových podobných slyšely již nespočet. A samotní rodiče by Vám jistě dosvědčili, že jejich reakce opravdu byla v tomto duchu. Po přesvědčení rodičů, že za výsledkem stojí jenom a pouze jejich děti, přichází vlna nadšení a ocenění.

Co jsem ale tímto rozsáhlým úvodem chtěla nastínit? Je s ním totiž spojeno jedno velmi důležité téma z oblasti přirozeného rozvoje dítěte. V konceptu Kreativního malování stavíme na vývojových obdobích lidské osobnosti a jejich charakteristikách. Našim primárním cílem je podporovat děti v přirozeném rozvoji jejich aktuální vývojové fáze a zároveň respektovat a rozvíjet jejich schopnosti a dovednosti. Jak uvádí odborná psychologická literatura a jak je známo, je možné předškolní věk označit jako období iniciativy. Iniciativní období lze vysvětlit potřebou dětí něco zvládnout, díky svému úsilí něco vytvořit a tím podporovat v danou chvíli své kvality.

Proto se při práci s dětmi stala jednou z našich nejdůležitějších zásada, kdy v procesu malování a tvoření dětem téměř za žádných okolností nezasahujeme do jejich výtvorů. Malují-li, nepřijdu jako lektor a nezačnu předkreslovat obrysy hlavy, těla či nezačnu opravovat nánosy barev a podobně. Ani nedotvářím obrázky do jejich finální podoby. Avšak to neznamená, že by se dětem nedostávala pomoc pro získávání nové dovednosti, když si například neví rady, jak a kolik nanést lepidla, jak pracovat s některými barvami, jak stříhat a podobně. Od toho tu samozřejmě lektor je. Myšlenka nezasahování spočívá v tom, že děti vytvářejí své umělecké dílko přesně podle jejich přání a fantazie. Volí barvy dle vlastního uvážení, malují tak, jak si přejí a jak dokážou. A že nakonec hlava paní Zimy nevypadá koncepčně přesně tak, jak by si představovaly dospělé oči, vůbec nevadí, vždyť jsou to obrázky dětí v předškolním věku.

Iniciativní období je v životě dítěte nesmírně důležité a bezesporu jedním z těch klíčových. Proto mi činí obrovskou radost, že při pravidelné docházce si děti již při třetí, čtvrté lekci zvykají, že opravdu záleží jen na nich. Proto je taky má odpověď směrem k rodičům, jestli dětem při tvoření pomáhám či nikoliv, nakonec velmi jednoduchá… Ovšem že ne. Ony mi ten štětec půjčit ani nechtějí, jelikož jsme se společně naučili, že je to jen a jen jejich obrázek. Přála bych vám vidět ty dětské oči plné radosti při vědomí, že to zvládly jen ony samy a že záleží pouze na nich. A když se stává, že vám děti opravdu štětec půjčit nechtějí a celí netrpěliví si chtějí obraz vytvořit jen samy, mám vždy úsměv na tváři.

Raduji se nejen z vědomí, že tím vedeme děti k samostatnosti a podporujeme jejich osamostatňování. Ale také proto, že nejsme tím článkem, který by brzdil jejich tak důležité iniciativní vývojové období. Stává se to totiž ve světě dospělých vůči dětem bohužel velice často. V mnoha případech nevědomky při běžných denních činnostech a někdy i vědomě za účelem úspory času, z důvodu naplnění dospělácké představy o kvalitě odvedené práce a podobně.

Potlačování samotné iniciativy, odhodlání k práci a samostatnosti dětí v tomto předškolním období realizuje poměrně často a bohužel úspěšně i náš vzdělávací systém. Setkávám se v ateliéru pak s dětmi, které se při každé fázi malování neustále dotazují: „Už můžu namalovat to oko?“ „Jakou má mít barvu?“ „A co mám namalovat teď, už můžu ty vlasy, nebo pusu?“ „Nevadí, že je každé oko jinak barevné?“ Osobně tento jev považuji v podstatě za takovou malou velkou tragédii, že již takto malé děti jsou svázané příkazy a povely. Ano, ony se pak jeví jako nejhodnější děti na světě, které poslušně poslouchají a pracují na povel.

Ale zamysleme se, zda skutečně chceme toto pro naše děti? Vždyť v dnešním světě čeká úspěch a spokojený život především ty jedince, kteří vědí, co chtějí, umí se rozhodovat, jsou kreativní ve svých nápadech, nesedí na místě a jsou samostatní. Proč z dětí tedy vytvářet „stroje“ a například v naší situaci předkládat rodičům dokonalá díla se zásahem dospělého či vytvářená na povel, když v budoucnu budou potřebovat zvládat přesně pravý opak?

Velmi si vážím situací, že si každý den na lekcích s rodiči uvědomujeme, že je zbytečné z dětí dělat určitým způsobem „poslušné ovečky“ či „cvičené vojáčky“, když jsou to nyní svobodné a schopné iniciativní bytosti, které touží po tom, aby se mohly předvést a něco dokázat. Ano, například namalovat krásný obrázek, při jehož procesu se naučí novým věcem, samostatně přemýšlet a používat to, co již vědí, ale tak trochu jinak, třeba s barvami na papíře.

Budu velmi ráda, když se v diskuzi podělíte nejen o svoje zážitky a zkušenosti na toto téma, ale i vaše názory a postoje.

Autor: Mgr. Dana Cejpková, Ateliér Kreativní malování, Únor 2014