7. díl – prezentace

V prvním dílu Kreativního malování v praxi jsme vám ukázali hrubý popis celého procesu, který se za naším malováním skrývá. Věřím, že nyní už si mnohem lépe dokážete představit, že ta krásná díla, která vaše děti nosí týden co týden domů, nevytváříme máváním kouzelné hůlky (i když už jsem párkrát slyšela, že za tím nějaká kouzla prostě musí být). Ale že tím tajemstvím je celá řada na sebe navazujících kroků, které každé dítě při tvoření musí ujít. Dnes nás čeká krok poslední. A sice prezentace vytvořeného díla (mimochodem pro spoustu dospělých skoro noční můra). Jak to tedy zvládají děti?

Předně…co by to bylo za veledílo, kdyby nemělo svůj vlastní, originální příběh a sám malíř ho neuměl odprezentovat? Jelikož u nás v ateliéru máme malíře pouze té nejvyšší kategorie, není jiná možnost, než se i tuto fázi učit zvládat. A jak to tedy děláme? Opět na chvíli popusťte uzdu své fantazii a představte si následující situaci: Posledních pár minut byl vaším nejbližším pomocníkem hadr a voda, vydrhli jste v rámci možností ze stolu, pomůcek i sebe všechny barvy. Možná byste si pomysleli, že už máme hotovo a je čas jít domů. Ale děti v našem ateliéru dobře vědí, že teď ještě není konec. Posadíme se tedy buď do kruhu na zem, nebo si ze stolečků vytvoříme jeden velký stůl, ke kterému se všichni i se svými obrázky vejdeme. A můžeme začít diskutovat…

Nejprve jednoduchá otázka: Co jsme dneska malovali? To všichni samozřejmě dobře víme. Ale i v tomto momentu dokážou děti zapojit svou fantazii, takže se třeba dozvíte, že někdo místo paní ročních období namaloval šéfku ročních období. Každý obrázek i každé dítě je originál, takže je čas na jednotlivé prezentace.

Někdy u toho děti sedí a popisují svůj obrázek, který leží na stole, jindy před ostatními stojí a obrázek drží v ruce a prezentují ostatním. Je vhodné to různě střídat, aby se děti žádné situace nezalekly a zároveň se učily reagovat na změnu podmínek u činnosti, kterou už dobře znají. Moje úloha jako lektora je jednak zajistit, aby každý tvůrce dostal dostatečný prostor a mohl říct všechno, co k obrázku říci chce. Zároveň je potřeba malíře při jejich prezentaci podněcovat, takže zásobovat všetečnými dotazy.

Tím docílíme několika věcí. Za prvé vzniká o obrázku zajímavý příběh. Za druhé si dítě dotváří důvody, co všechno a proč namaloval, čímž si také rozvíjí kreativní myšlení. Dále se tím učíme reagovat na otázky bez dlouhé přípravy, argumentovat, vystupovat a nebát se říci svůj názor a své nápady a stát si za nimi. Prostě namaloval jsem tohle a tohle, a jestli chcete vědět proč, tak já vám to vysvětlím a zdůvodním a nebojím se toho! Určitě si dokážete představit, že takové schopnosti budou pro vaše děti v jejich celém životě velmi užitečné a důležité.

V praxi tedy prezentujeme jednak konkrétní věci, které jsme namalovali. Například moje ohnivá ryba má ocas jako plameny, oči jako jiskry. Moře je černé, protože se v něm kouří a podobně. V druhé fázi prezentujeme příběh. Často jsou to odpovědi na otázky typu, jak se tvá paní zima jmenuje? Kde bydlí? Co taková paní zima jí? Nebo co má na práci tvoje ohnivá ryba? Kam jezdí tvé auto noci, koho vozí? Otázek existuje nespočet a originálních odpovědí ještě více. A každá odpověď znamená, že vaši umělci nad svými obrázky, tedy nad svou odvedenou prací, přemýšlí, uvažují a dále ji dotvářejí.

Samozřejmě děti neprezentují pouze mě, ale celému publiku dalších, zkušených malířů. A to si určitě dokážete představit, jak takové publikum odborníků může být i pěkně přísné. Ale má to hromadu výhod. Jednak se děti učí vystupovat i před vrstevníky a odpovídat na jejich otázky stejně smysluplně jako na otázky dospěláka. Na druhou stranu se učí řadu dovedností i malíři v publiku. Jednak se učí naslouchat a udržet pozornost, respektovat druhé a dát jim prostor. Mimo jiné tím, že mají úplně stejné právo se ptát jako já. Taková možnost podněcuje jejich přemýšlení…vymyslet, na co se kamaráda zeptat.

Nakonec přichází velmi podstatný moment. Je přeci potřeba originální nápady i krásné provedení obrázků řádně ocenit. Umět ocenit za dobře odvedenou práci sebe i ostatní. Děláme to různými způsoby. Například mají děti za úkol vybrat obrázek, který se jim nejvíc líbí, obrázek s nejlepším nápadem, nejvtipnější obrázek. Nebo na každém obrázku vybrat jednu věc, která se malíři povedla úplně nejvíc. Tím se mimo jiné učíme i zdůvodňovat, proč se nám to líbí a vzájemně reflektovat nápady.